Rodiče mě nechápou!

14. května 2017 v 19:45 | Charlotte |  Rodina

Ahoj,
dnešní článek bych chtěla zaměřit na problémy nás teenagerů s našimi rodiči. Mnohdy nám připadá, že jsou rodiče úplně mimo, že vůbec nechápou proč co a jak děláme. Jenomže každá karta má dvě strany.



Neříkám, že jsou všechny rodiny pohodové, skvělé a víceméně bez problémů. Já mám štěstí, že takovou rodinu mám. Rodinu, kde se máme všichni rádi, záleží nám na ostatních členech naší rodiny a udělali bychom pro svou rodinu první poslední. Ne každý má takové štěstí... ale o tom psát nechci.

I já se často pohádám s rodiči, protože se mi jim prostě něco nechce vysvětlovat, proč jsem to udělala právě tak, protože by to nepochopili. Nebo si to alespoň myslím.

Tak třeba: Bavíme se o něčem s mamkou, např. o receptech na nějaký zákusek, a mamka mi povídá, ať se na něco ohledně toho receptu zeptám mé spolužačky. Jenomže já mamce nechci vysvětlovat, že se jí nezeptám, protože jsme se pohádaly a nebavíme se spolu. Pak bych musela vysvětlovat proč jsme se pohádaly, proč se s ní nechci usmířit...

Nebo: Je víkend a mamka mi povídá, ať jdu ven. Já bych šla ráda, jenomže nemám s kým. Moje kámoška je v cizině, jiná kámoška bude venku se svým klukem, s další (již zmíněnou) se momentálně nebavíme a jít s kamarádem... to by měla mamka zase poznámky. Takže radši řeknu, že se mi nikam nechce, než abych přiznala, že jenom nemám s kým jít.

Často se s rodiči hádáme kvůli něčemu a třeba bychom se normálně ani nehádali, kdybychom si řekli vše o tématu, o kterém se hádáme.




Přehnaně se o nás bojí

V poslední době se mi čím dál častěji stává, že mě rodiče nechtějí pustit na nějakou akci. Jak se blížím k té osmnácce, stále více si myslím, že si můžu dělat co chci a chodit si kam chci. A za živého boha nemůžu pochopit, proč mě rodiče nechtějí pustit na akci se stanem s přespáním (kde se pohybuje mnoho ožralů). Pro mě je to důležité, chci tam a nedokážu pochopit, že se o mě rodiče bojí.

Zákazy jsou pro rodiče typické, ale uvědomme si, že to většinou dělají pro nás, protože se o nás bojí. Znají nás od našeho narození, takže vědí, co jsou naše přednosti, ale také znají i naše slabiny. A nechtějí nám něco dovolit právě proto, že znají naše slabiny. A myslí si, že nejsme ještě dostatečně vyzrálí, že jsme ještě děti.

Jenomže když nás nikdy nikam nepustí, nikdy se nedokážeme osamostatnit. A pak přijdou osmnácté narozeniny, my si budeme myslet, že můžeme všechno, že nám konečně nikdo nebude nic zakazovat. Takže někam půjdeme a vyvedeme nějakou blbost.

Potřebujeme zkušenosti, potřebujeme se o sebe postarat sami třeba jenom na dva dny s jedním přespáním. Být jednou sami bez rodičů a dospělích, kteří by nás zachraňovali od problémů.

Problémy v životě existují a budou existovat a my se musíme naučit, jak jim čelit. A musíme jim čelit sami. Teď, když se nám něco stane, zavoláme rodiče a oni to za nás vyřeší. Jenomže v dospělosti budeme muset všechno řešit sami, už tam nebude to záchranné láno v podobě rodičů. A proto by bylo fajn, kdyby nás rodiče občas někam pustili samotné, abychom si my sami vyzkoušeli, jaké to je starat se o sebe sám/a. Zabalit si vše potřebné s sebou, aby nám nic nechybělo, nezapomenout si koupit něco k pití a obstarat si jídlo, dodržovat hygienu, zjistit, co všechno si můžeme dovolit, zjistit, co všechno naše tělo snese a co už je moc. A jak jinak bychom to zjistit, než to vyzkoušet v praxi?

Ale chápu strach mých rodičů. Mají strach, že jsem na to ještě moc mladá, že to nezvládnu. Ono pustit šestnáctiletou holku samotnou 100 km od domova na dva dny s přespáním pod stanem se stejně starými přáteli, kteří si občas dají nějaký ten alkohol, do prostředí plných ožralů, úchylů, ale také normálních lidí... Kdybych byla já sama rodič, nevím, jestli bych to svému dítěti dovolila.




Moje vlastní rozhodnutí

Na chování mých rodičů ke mně mi vadí zpochybňování mých rozhodnutí.


I my děti máme právo rozhodnout se podle sebe. A často to jsou chybná rozhodnutí a rodiče to vidí mnohem dříve, než děti. A snaží se jim v tom zabránit a uchránit je tím před zklamáním.

Jenže děti potřebují zklamání. Potřebují dělat špatná rozhodnutí, aby je příště neudělaly. My děti musíme dělat chyby, abychom se jich příště vyvarovaly.

A rodiče udělají nejlépe, když nás nechají nejprve banální rozhodnutí udělat samotné. Ze začátku to může být třeba výběr hračky. Časem dítě pochopí, že si třeba mělo vybrat tu druhou hračku, že by byla lepší, ale v tu chvíli výběru má radost, že je po jeho.

Postupně by se rodiče měli stát jen pozorovateli a poradci, ale hlavní rozhodnutí by mělo být na dítěti.

Příklad: Před mnoha lety, bylo mi asi osm, jsme vybírali závěs do mého pokoje. Mně se líbil takový fialovo bílý s decentními kytičkami, ale mamka trvala na barevném a neustále mě přesvědčovala, že je lepší. Takže bylo nakonec rozhodnuto podle mamky, i když to mělo být do MÉHO pokoje. No a po roce usoudila, že jsem měla pravdu a že ten mnou vybraný by se do mého pokoje hodil více. Mimochodem, nikdy jsme ten závěs nepověsili, takže je stále zabalený v krabici a protože byl na míru (mám šikmé okno), tak nejde nikam jinam dát, takže to byly vyhozené peníze.

Ale také mohl být lepší ten, co vybrala mamka, jenomže mě by v tu dobu udělalo hroznou radost, kdybych dostala ten, co jsem si vybrala já sama. I kdybych třeba později litovala, že jsem si vybrala špatně.




Tomu nerozumíš

Znáto to také?

Rodiče a jejich strašný vkus ohledně oblečení. Rodiče, kteří by svou malou holčičku nejradši viděli v načančaných růžových květinovaných šatičkách a černých lodičkách bez podpatku. Rodiče, kteří vědí o technice velké nic. Rodiče, kteří nechápou vztahy mezi svým dítětem a jeho kamarádi. Rodiče, kteří nerozumí hudbě, co jeho dítě poslouchá... Rodiče, kteří stále žijí v minulém tisíceletí - v době jejich dětství - a nechápou, že se doba změnila.

Já mám naštěstí velmi moderní rodiče, kteří nesnáší dokoli spojeného s dobou jejich dětství v komunismu a tím pádem i nemožnost výběru čehokoli, zákazy, cenzuru... A takové to, že všichni musí být stejní a kdo se nějak liší, tak je špatný. V tomhle jsou naši dost benevolentní a říkají, ať si nosím, co chci. A totéž platí i o hudbě, mém výběru mých věcí... A v technice je naopak můj táta, který kdysi učil programování, milionkrát lepší, než já. Takže se u nás doma neodehrává ten typický rozhovor mezi rodičem a dítětem: "Charlotte, nevíš, jak se ten počítač zapíná?" To je typické spíš pro naše prarodiče.

Ale moc dobře si uvědomuji, že ne každý má takové rodiče, kteří koupí a dovolí svému dítěti, co chce ono samo, co se jemu samotnému líbí. Mnoho rodičů má na věci svůj názor a to je častý konflikt mezi dětmi a rodiči:


Já nerozumím oblékání dospělých a oni zase tomu mému. To je asi ta hlavní věc ve které si nerozumíme. Doma se prostě nemůžou přenést přes fakt, že šaty a sukně nechci a nebudu nosit, protože mi to není příjemné. Strašně moc bych si chtěla vzít kalhoty nebo overal na vyřazování z devítky ale to podle dospělých nosí jen kluci. Na to je jen jedna věc co chci říct: "Haló, jsme v roce 2017, proberte se!". Pak je také u nich problém, že už od malička nenávidím květinové vzory. Neberte mě špatně! Já mám ráda květiny, jen se mi nelíbí, když je na nějakém oblečení nebo věci ta květina natištěná. Všichni příbuzní to vědí ale vždycky od nich dostanu nějakou věc, která na sobě ten květinoví potisk má. Vážně nevím co tím sledují. Pak ale hlavně nechápou můj styl oblečení. Ale to, že to nechápou jim není nic platné. Já si stejně nosím co chci.
S rodiči se hádáme kvůli poznámkám. Jsem docela průšvihářka, tenhle rok jsem tolik poznámek naštěstí neměla ale pár jsem už přeci jen dostala. Nejčastěji za to, že jsem drzá. Za to mě doma vždycky docela seřvou. Jinak se ale moc nehádáme, nemáme proč.


U mámy...ta mi nerozumí hlavně co se knih, hudby, oblékání a názorů týče. Knížky čte minimálně a tak dost nechápe, proč tak čtu. Hudba...její romanťárny a má Metallica. To mluví za vše. Maskáče a volné kalhoty jsou zlo. Podle ní. A měla bych nosit růžovou a šaty a sukně a mít dlouhé vlasy. Blah. Názory... Prostě máme odlišné názory, mno.


S laky na nehty. Možná se to zdá jako blbost, ale já jsem opravdu lakovací maniak a hlavně táta toto vůbec nechápe. Zaprvé je to chlap a od nich to nějak neočekávám a zadruhé je jiná generace (za 2 roky mu bude 60).


Jo, hudba, škola, názory... já ty jejich španělský vykopávky a Káju Gotta prostě poslouchat nebudu!


No, právě ta hudba. Arch Enemy je skvělá skupnina! Jo a potom ještě nechápou, že nejím maso, vlastně celá rodina mi ho vnucuje. No a potom takové ty jejich typické kecy, kdy si říkám "Kéž bych je nasazenými sluchátky neurazila, to se nedá poslouchat!"


Možná by nám rodiče neměli tolik vnucovat to, co mají rádi oni. Měli by nás nechat, abychom si sami vybrali, co se nám líbí. Co chceme nosit, poslouchat, číst... Abychom si vytvořili svoji osobnost, svůj život, abychom nebyli jenom kopií našich "dokonalých" rodičů.

Ale zase nějaké základy slušného chování a morálky by nás měli rodiče naučit.




To nejlepší a nejhorší:

Každý z nás má nějaké špatné vlastnosti. Často je právě toto konflikt rodičů a jejich dětí. Rodiče vyčítají jejich ratolestem, že nejsou takoví a takoví, často jim nadávají za jejich povahu... Ale ono to nejde změnit tak snadno.

Rodiče se nás snaží vychovat, jak nejlépe to jde. Udělat z nás dobrého člověka. Odstranit nebo alespoň zmírnit naše špatné vlastnosti.

Ale často zapomínají dítě dostatečně chválit za to dobré. Často je kritika častější než pochvala a to je špatně. Protože i dítě potřebuje pohladit, pochválit... aby se ve svých dobrých vlastnostech zdokonalilo a udělalo z nich své přednosti. A rodiče mnohdy berou dobré vlastnosti svého dítěte jako samozřejmost a to je špatně.

Ovšem i rodiče mají své chyby, ale i své přednosti.


Rodiče mě nechtějí pochopit, nedokáží se do mně vcítit a dělají, že jsou dokonalí, že se narodili už jako dospělí a moudří lidé.


Podle mě bychom si my děti měli vzít od rodičů to nejlepší. To, co se nám na našich rodičích líbí. To, co dělají naši rodiče dobře, v čem vynikají. A naopak, co se nám na jejich chování nelíbí, to bychom měli zkusit změnit sami na sobě.




Náš život

No a na závěr: Často se s rodiči hádáme o tom, jakým směrem vedeme náš život.

Rodiče mají tendenci neustále nám do všeho kecat. O něčem už jsem se zmiňovala, ale rodiče prostě chtějí vést náš život tak, jak si představují oni sami. A často nedbají na to, co vlastně chceme my.

Když dítě dospívá, mnoho rodičů se s tím nedokáže smířit. Pořád si myslí, že musí své malé děťáko chránit před zlým světem a mnohdy nechtějí slyšet, že se dítě obejde čím dál víc bez rodičů. Toto bývá největší problém u nejmladšího dítěte, protože to je poslední dítě, o které se rodiče můžou starat, radit mu v životě...

Oni to s námi myslí dobře, ale nechápou, že se i my (zatím ještě) děti potřebujeme pomalu, ale jistě, osamostatnit. A to bývá mnohdy zdrojem konfliktu.

Rodiče, nechte nás žít náš vlastní život. Korigujte si ten váš, starejte se o ten váš a do toho našeho nám jenom nahlížejte, raďte nám a pomáhejte. Ale některé věci nechte na nás. A smiřte se s tím, že vaše děti dospívají a stávají se z nich plnoprávní dospělí. Takoví, jací jste vy.


S tátou se hádám většinou kvůli tomu, že necvičím a tak...


Rodiče chtějí neustále nějakou aktivitu ode mně a já toho mám plny zuby :D


Občas jsme se pohádali o středních školách, ale musím uznat, že moje mamka měla pravdu.





Tak a to je konec dnešního článku. Dneska to bylo trochu více na zamyšlení, snad i taková názorovka. Ale já jsem článek na toto téma chtěla napsat a doufám, že mé zpracování bylo pro vás čitelné.

Jinak bych chtěla moc poděkovat holkám z HPD.cz za odpovědi na toto téma. Takže buble, Alexeio, Damaris, fixo a Claw, moc vám děkuji. Bez vás by tento článek nebyl takový, jaký je :)



Moje emailová adresa: charlottestips@email.cz

Charlotte
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 radykonacky radykonacky | E-mail | Web | 17. května 2017 v 13:21 | Reagovat

Sakra! Mám smůlu,že jsem nejmladší! :-D jinak moc pěkný a výstižný článek!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama